Třikrát hurá.
Mám tetování, které jsem už tak dlouho chtěla.
A protože se možná i vy rozmýšlíte, že si také nějaké to tetování necháte udělat, sepsala jsem jak probíhala příprava na moje první tetování, a jeho hojení.
Zhruba tak před patnácti lety jsem poprvé zatoužila mít tetování. Jeho představa se za ty roky poněkud změnila a umírnila, nicméně vždy šlo o dost konkrétní představu, ve které figurovali hadi, kříže, a v posledních letech ještě vážky. U vážky jsem nakonec zůstala, a ta, která vyhrála konkurz v sobě má něco z kříže, i něco z hada. A prý připomíná ještě mašličku.
Obrázek – to nejtěžší
Před pár měsíci jsem se už definitivně rozhodla, že tetování bude.
Přítel to, překvapivě, schválil, takže zbývala to nejtěžší. Vybrat návrh obrázku.
Něco se mi rýsovalo v hlavě i na papíru, ale pořád to nebylo ono. Pokud taky chcete nějaké pěkné tetování, dejte si na návrhu, a přemýšlení o něm, opravdu záležet. Dejte si na čas. Však pak s vámi bude po celý život. Musíte s ním být prostě maximálně spokojeni. Na každém detailu záleží.
Když jsem se pevně rozhodla, že vážka je pro mě ta pravá, hledala jsem na internetech další inspiraci pro můj návrh. Dala jsem do kupy pár obrázků, ze kterých měl vzniknout finální obraz.
Důležité bylo také vybrat to pravé místo na těle. V tom jsem měla celkem jasno. Mimo jiné pro mě bylo důležité, aby se to místo moc neměnilo když přiberu, zhubnu, zestárnu… A také jsem na své tetování chtěla vidět, takže místa na zádech nebo nohách nepřipadala v úvahu. Z mých podmínek nakonec vzešla vnitřní strana předloktí.
Teď bylo nutné najít toho pravého tatéra.
Tatér – na tom záleží
Měla jsem několik tipů na tetovací studia od sestry a pár známých, ale nějak mi neseděl jejich styl. Dala jsem na intuici, a dál hledala a vyčkávala. Až jsem před pár týdny uviděla na Instagramu parádní tetování. Přesně ten styl, který jsem hledala. Děláno v pražském salónu. To bylo znamení.
Prošla jsem Instagram, Facebook a web studia Tattoo Mija, a moc se mi zalíbilo. Tak jsem jim napsala.
Zodpověděla jsem otázky na velikost tetování, barevnost a styl, a poslala jsem mnou vybrané vzorové obrázky. Doporučili mi techniku tetování, i konkrétní tatérku, a já byla spokojená. Poslala jsem zálohu a čekala na finální návrh.
Po pár dnech mi návrh přišel. Byl parádní. Dala jsem si na něj čas, vytiskla si ho, koukala na něj na počítači i na mobilu, dokonce jsem si ho načrtla na ruku, abych si představila přesnou velikost i umístění. Opravdu si na to vyhraďte dostatek času.
Pak jsem si v grafickém programu obrázek lehce poupravila, a s těmito úpravami a popiskem poslala zpět.
Mimochodem, nechtěla jsem čistě černé tetování, ale ta modrá mi vyrazila dech. Prostě nádhera.
Tetování – není cesty zpět
Protože jsem ráda na vše připravená, pustila jsem si před samotným zákrokem několik videí o průběhu tetování. Zpomalené záběry tetování, rady jak se připravit, co dělat, co nedělat…
Den před tetováním jsem nepila žádný alkohol, šla jsem brzy spát, ráno jsem si nedala kávu, zato jsem se pořádně najedla.
Přiznávám, že jsem byla celkem nervózní. Přeci jen to bude na stálo. Piercingy můžu kdykoliv vyndat, ale tetování asi těžko.
V 11 hodin dopoledne jsem dorazila do tetovacího studia. Brzy přišla i má tatérka. Vytiskla můj obrázek, a určily jsme spolu výslednou velikost tetování.
Pak vytiskla obrázek v dohodnuté velikosti, a pomocí speciálního papíru obtiskla obrys mé vážky na ruku, kam jsem ho chtěla. Přesné umístění mi moc nesedělo, tak mi ho smyla, vysvětlila jsem jí přesněji, jak si představuji umístění tetování, a na podruhé už to vyšlo. Přesně tak jsem si to představovala.
Pak si tatérka připravila barvy a stůl, na kterém jsem během tetování ležela. Fakt jsem ležela. Myslela jsem, že budu sedět. Sranda.
A pak už přišla samotná práce. Trvalo to zhruba jen 15 minut.
Bála jsem se, že mi bude vadit ta bolest, ale upřímně to nijak zvlášť nebolelo. Hlavně je to takové zvláštní. Pokud jste si někdy depilovali nohy, možná si to dokážete představit. To mi to totiž připomínalo. Akorát to tentokrát bylo jako bych depilovala jedno místo mnohem déle. Dokonce mi od toho chvilinku brněly prsty. U větších tetování to jistě bude nepříjemnější, a tetování například na krk, bych si taky dvakrát rozmyslela, ale prostě to není něco, co by se nedalo vydržet. V první fázi to bolelo malinko, když se tatérka vracela k už tetovaným místům, bolelo to víc, ale v poslední fázi to skoro nebolelo. Buď jsem si už zvykla, nebo mi odumřela ruka. 🙂
Pokud tedy uvažujete o tetování, ale bojíte se bolesti, přestaňte. Nic tak strašidelného to není.
Hojení – po práci regeneraci
Po dokončení tetování jsem přes něj dostala ochrannou fólii, kterou jsem sundala až následující dopoledne. Své krásné tetování jsem podle instrukcí omyla vlažnou vodou, a koupila jsem si i mast (Bepanthen Plus), kterou jsem ten večer před spaním poprvé použila.
Dva dny po tetování se začala dostávat ven přebytečná barva, a začaly se z ní tvořit jemné barevné jakoby stroupky. Nechala jsem je být, jen jsem se snažila, abych je nějak omylem násilně nestrhla, a dál jsem pokračovala v udržování tetování v čistotě.
V tomhle období mě také oblast tetování tak zvláštně jakoby svědila, ale naštěstí to nebylo takové to svědění, které vás nutí se drbat, takže to šlo.
Zhruba týden po vytvoření tetování se začaly barevné stroupky postupně odlepovat od kůže. V téhle fázi není na nové tetování vůbec pěkný pohled. Ale naštěstí tohle období brzy přejde. Po dvou dnech ten největší hnus odpadl, a už se to jen zlepšovalo.
Dál jsem udržovala tetování v čistotě, občas ho pomazala mastí, aby se hezky dohojilo, a po odpadnutí všech stroupků jsem i začala používat domácí supermast.
A konečně si budu moct začít užívat své krásné tetování.
