Kdo mě zná, nebo kdo čte můj blog, ví, že přítel se odebral do Španělska za prací.
Než odjel, hledala jsem na internetech nejrůznější články a poznatky o vztazích na dálku, a skoro všude jsem našla totéž.
Tak jsem si řekla, že si zkusím trochu zdokumentovat jak vlastně vztah na dálku probíhá reálně u páru, ve kterém nefiguruje modelka, hokejista, dobrodruh, herec, zpěvák nebo tak něco. Jak to prostě probíhá u běžného páru neVIP lidí.
Pocity:
Od chvíle, co bylo rozhodnuto, že přítel opravdu odjede minimálně na rok pracovně do zahraničí, se mi pocity tak nějak prapodivně měnily.
Samozřejmě, že toho mám radost. Sama jsem příteli říkala, že je to dobrá příležitost už kvůli novým zkušenostem, a že by to určitě měl zkusit.
Pak se mi ale nálada prudce změnila, a říkala jsem si, co jsme to vymysleli za blbost, že rok je vlastně dlouho, a reálně hrozí, že tam bude až čtyři roky.
Pak jsem se uklidnila, a zase si říkala, že rok uteče jako voda, Španělsko není tak daleko, a že to přeci zvládneme.
Zvládli to jiní, zvládneme to taky. A ti jiní to často zvládli v době, kdy si mohli poslat maximálně tak dopis, a někdy ani to ne.
Zejména pokud spolu už nějakou dobu žijete, a jste jeden na druhého zvyklí, jedná se o slušný zásah do vztahu, domácnosti, i vašich zvyků.
A pravděpodobně další slušný zásah nastane, až se situace vrátí zpět, a budete spolu znovu bydlet. Ale o tom někdy příště. Prostě buď nás to stmelí nebo rozdělí.
Přípravy:
Přítel měl tu výhodu, že dostal tip na nájemní byt od kolegy, kterého tam vlastně vystřídal. Navíc už se tam byl podívat 14 před finálním stěhováním, a už tehdy si tam mohl nechat několik věcí.
Kromě bytu bylo potřeba zařídit spoustu věcí. Mě se většina z toho netýkala, takže měl přítel docela dost honičku.
Pokud jedete pracovně do zahraničí, je dobré mít zajištěné pojištění, bydlení, pracovní povolení a případně rovnou smlouvu, bankovní účet v jejich měně, ideálně i nechat si bankovní účet v naší měně, co nejvíc preventivních prohlídek u našich doktorů (jinak se dost možná nedoplatíte), plnou moc pro někoho komu věříte a kdo tu zůstane (aby mohl vyřídit co bude potřeba), zjištění jak je to s daněmi, sociálním a zdravotním, platné doklady a nějaké úspory.
Opravdu toho není málo, co je potřeba zjistit a zajistit, tak se na to psychicky připravte.
A pokud jste tou osobou, která zůstává, a tudíž vlastně nic z tohohle nezajišťuje, připravte se na to, že když budete chtít s tím druhým strávit nějaký čas v klidu a pohodě, nebude tam.
Nebo bude, ale bude řešit miliardu věcí na počítači, nebo bude a hlavou mu de lítat miliarda myšlenek, nebo bude, ale bude prostě unavený. Někdy to nebude sranda, ale vydržte a podporujte jak jen můžete. Opravdu to potřebuje.
Příliv známých neznámých:
Nevěřili byste, kolik známých se vyrojí, když zjistí, že se na nějaký čas stěhujete do zahraničí. A navíc k moři. Do teplejších krajin. No, bude jich mrtě.
Nejvtipnější na tom je, že tam ještě ani nejste, a už abyste si dělali seznam zájemců o dovolenou ve vašem novém bydlišti.
Pokud tedy uvažujete o takovéhle změně, připravte se na příliv spousty lidí, přičemž o některých možná ani nebudete vědět, že je znáte.
Pokud jste partnerem/partnerkou osoby, která se stěhuje, připravte se na to, že ostatní nebude zajímat kdy pojedete na návštěvu, za svou druhou polovičkou, vy. Hlavně, že oni mají zajištěnou dovolenou.
Uznávám, že někteří z nich to myslí jen jako legraci, nebo tak něco, ale vážně se na to připravte.
Rozlučky:
Připravte se také na to, že vás bude pravděpodobně čekat hned několik rozlučkových akcí. Rozlučka s kolegy, rozlučka s přáteli, rozlučka s rodinou, rozlučka s rodinou partnera/partnerky, a Bůh ví jaké další rozlučky vás budou čekat.
Je fajn s tím počítat a vyhradit si na to pár večerů nebo víkendů.
A samozřejmě na to připravit případně také játra…
Nejdůležitější a zároveň asi nejhorší rozlučka vás ale čeká doma. Je to strašně nepříjemné. I když víte, že to není loučení na věky, a že se za pár týdnů nebo měsíců uvidíte, je to pekelně nepříjemná situace.
Předposlední večer pro mě osobně byl hrozivě nepříjemný. Nechtěla jsem zbytečně rozjíždět nějaké velké emoce, protože si pořád říkám, že to uteče jako voda, a opravdu to není tak daleko, a máme internet, a kamery, a mobily, a to všechno…
Poslední večer jsem naopak byla překvapivě klidná. Tak nějak už připravená. Přítel potřeboval všechno dobalit a nějak donarvat do kufrů, zkontrolovat poslední detaily, ještě se trochu prospat (letěl brzy ráno), několikrát překontrolovat, že má s sebou ty nezbytně nutné věci… S tímhle jsem pomoct nemohla, tak jsem aspoň uvařila večeři a připravila svačinu a čekala. Ještě teď jsem překvapená, jak moc v klidu jsem celý ten den zvládla. Jistě, měla jsem pár slabších momentů, ale nic zásadního.
Ale finální rozloučení nakonec stejně bylo dojemné, i když naštěstí celkem rychlé, protože už jela tramvaj.
První dny odloučení:
Dnes je to pátý den od přítelova odjezdu, a já jsem naprosto v pohodě.
Moc si užívám zprávy typu “nejde tu sehnat menší než šestikilové balení pomerančů” nebo “tak trochu jsem se ztratil” nebo “kousek od domu mi parkuje velká loď” nebo “zase jsem se ztratil”…
Čtvrtý den jsme si konečně taky zavolali, a to bylo moc fajn. Ale jinak zůstáváme hlavně u zpráv.
Pět dní není tak moc, aby došlo na nějaké smutnění. Spíš si užívám pár úprav v bytě, do kterých jsem se pustila, snažím se naučit se vařit menší porce, zvykám si, že musím taky luxovat (to dělal přítel)…
Hlavní poznatek je – nestresovat, když hned neodepíše na zprávu nebo když mu dokonce zpráva hned nedorazí.
