Místo, kde žijeme, na nás má veliký vliv.
Dosud by mě nenapadlo, že ten vliv je až tak veliký.
Nejen, že působí na děti, při jejich dospívání, jak už jsme asi všichni někdy slyšeli, ale neuvěřitelným způsobem působí i na dospělé.
A je bezva, jak si dokážeme zvyknout prakticky na všechno.
Začala jsem si toho všímat při svých návštěvách Španělska.
Porovnávám sice zejména vlastní zkušenosti ze života v Praze, ale myslím, že se to dá vztáhnout na spoustu z nás.
„Jednou z nejlepších věcí na cestování je zjištění, jak mnoho dobrých, milých lidí tam venku je.“
Edith Wharton (1862 – 1937) Zdroj: https://citaty.net/
Rychlost
Tempo života je v přímořském městě ve Španělsku naprosto odlišné od života v Praze.
Ne, že bych byla nějaký extrémní rychlík, ale celkem svižná jsem, a tady mě ta jejich pomalost někdy pěkně irituje.
Když se tu couráte, je to v pohodě, když tu přijdete někam pozdě, je to v pohodě, když vám tu nějaká činnost trvá neuvěřitelně dlouho, je to v pohodě.
Možná to souvisí s těmi strašnými horky, která tu v létě mají, ve kterých se prostě nedá normálně fungovat. Ale proč se tak flákají i v ostatních ročních obdobích, to bohužel nechápu.
Pohyb mezi ostatními
Asi každý z nás si na ulici a veřejné dopravě někdy zanadával nad ignorancí ostatních.
Chcete vystoupit z autobusu/metra/tramvaje, ale než to vůbec stihnete udělat, začnou se proti vám dovnitř valit davy lidí.
Jdete za někým po ulici svižným krokem, když se ten před vámi, naprosto bez varování, na místě zastaví, div do něj nevrazíte.
Jste na nákupu, a kdosi v uličce si vybírá zboží s tím, že má tašku a vozík roztahané přes celou uličku jako by tam byl sám, a když se chcete protáhnout, nebo slušně poprosíte o uvolnění místa, jste ještě za pitomce.
Tohle a desítky dalších případů se vám ve Španělsku bude dít na denním pořádku.
Dvojice, nebo rovnou celá skupina, se baví přímo uprostřed úzkého chodníku.
Vidí vás, koukají na vás, jak se blížíte, nabízí se předpoklad, že asi budete chtít projít… Uhnou? Myslíte? Ani omylem. Oni neudělají ani ten nejmenší úkrok stranou. V lepším případě budou dělat, že tam nejste. V horším případě na vás budou civět a sledovat jak si asi poradíte.
Nerada bych někomu křivdila, takže musím zmínit i to, že se tu samozřejmě najdou slušné výjimky, které se vám na ulici bez obtíží vyhnou, a ještě se u toho na vás usmějí. To vám pak dokáže zlepšit den.
Veřejná doprava
Pochopit jízdní řád se mi ještě tak úplně nepodařilo.
Pokud jste, jako já, zvyklí, že dojdete na kýženou zastávku, kde mrknete na seznam přesných časů, a dopravní prostředek se jimi bude více či méně řídit, rychle si na to zas odvykněte.
Místní tramvaj (což je něco mezi naší tramvají, metrem a vlakem) tu sice jezdí víceméně na čas, s autobusy, které potřebujete častěji, je to ale jiná písnička.
Dá se říct, že pokud dojdete na zastávku, mimochodem dost špatně označenou, a váš autobus přijede +- 10 minut kolem avizovaného času, jste šťastlivec.
Nejednou se vám tu totiž pravděpodobně přihodí to, že váš autobus vůbec nepřijede. Což by u malých intervalů tolik nevadilo. Ale pokud spoj jezdí jednou za 45 minut, je to pak trochu problém.
Už asi nikdy nebudu spílat pražským dopravním podnikům nebo Českým drahám.
Do budoucna
Teď jsem vyjmenovala jen pár rozdílů, kterých si tu všimnete prakticky okamžitě. Věcí ke zmínce je ale mnohem víc. Některé se mi moc líbí, jiné jsou spíš otravné.
Postupně si vše zapisuji, a plánuji udělat takový malý průvodce/rozdílník, abyste případně byli připraveni, pokud se budete chystat do Španělska.
